---

MANTRA: Život je bezpečné místo pro existenci

Sledovala jsem bonboniéru, která přistála na mém stole z rukou naší ex-šéfové a v ten samý moment mi došlo, že dorazila do kanceláře o den dříve, než byla původní dohoda. Podařilo se mi usmát pouze s vypětím veškerého umění o slušnost. Obavy, které jsem v tu chvíli cítila, byly mnohem silnější...

Něco uvnitř mě asi reagovalo na jemné signály nonverbální komunikace, které putovaly ke mně společně s velitelskou pochvalou: „Holky, tady máte něco na přilepšenou za ty výsledky prodeje.“ Poté ex-šéfová toho času na mateřské dovolené odpochodovala na chvíli do zasedačky společně s novopečenou vedoucí týmu a za pár minut už jsem tam seděla s nimi a naprosto v klidu jsem podepisovala výpověď o ukončení pracovního poměru dohodou ve zkušební době. Ani mě nepřekvapila lehkost, s jakou obě naše strany považovaly za řečnickou mou otázku: „Nemělo to přezkoušení být až zítra, holky?“

Vlastně jsem podala docela dobrý výkon. Úsměv na tváři a pohoda. Po zkopírování svých souborů z firemního notebooku veskrze pod dohledem nové týmové vedoucí jsem se rozloučila s přítomnými kolegyněmi, z nichž obzvláště na tváři mé věčně vytížené „mentorky“ bylo možné číst pocity viny a takřka katastrofické obavy z toho, že jsem teď vlastně BEZ PRÁCE. „Holky, mějte se pěkně!“ zahlaholila jsem a byla jsem si jistá, že tak pěkně jako mě venku na sluníčku, jim nad tabulkami a vymáháním dat z nespolehlivých klientů rozhodně nebude.

Chtělo se mi radovat celým srdcem a tančit. Vlastně jsem ze sebe sejmula tíži tříměsíční noční můry a totálního vyčerpání z práce, která jako by neměla dost a stále ze mě odsávala poslední zbytky mojí životní síly. Energie ze všech rezervních dobíjecích zdrojů mých volnočasových aktivit v tu chvíli už nebyla schopná ani chvilkově tento deficit pokrýt. Z poloviny pracovní víkendy, tahaní notebooku na zádech domů, snaha o dodatečné čtení e-mailů, z nichž každý se otevíral nejméně pět minut, a především povaha práce, kterou jsem sama pro sebe nazvala jako „náhončí dobytka“, mě po několika zdánlivě nadějných týdnech absolutně odrovnala. Veškeré možné odpočinkové aktivity byly jen kapkami v oceánu bezmoci a nechuti každé další ráno vstát a opět napochodovat mezi přehlídku osmi velmi soutěživých parfémů, botiček a business kostýmků koncentrovaných na zhruba deseti metrech čtverečních.

Výpověď pro mě vlastně byla tím nejlepším řešením. Nejenom, že to bylo vysvobození z vlaku, který by zřejmě velice brzy měl na starosti moje zdraví, ale také to byl jakýsi bod zlomu. Něco se ve mě skutečně roztříštilo. Zřejmě to byla utkvělá iluze o mých schopnostech převálcovat svou ženskou podstatu a napasovat se do modelu dravé obchodnice uprostřed typicky mužského obchodního světa. V tu chvíli jsem to ještě nevěděla, ale za pár týdnů už mi bylo jasné, že zpět pro mě cesta nevede. Bylo ale třeba pochopit, kde je to ZPĚT a kam je MOJE KUPŘEDU. A na to ještě nepřišel ten vhodný čas.

Místo toho jsem zavolala několika přátelům a vesele jim sdělila, že končím v té strašné práci. Moje radost byla tak velká, že nešlo přehlédnout propastně velký rozdíl mezi mojí náladou a zřetelně formulovanými obavami na druhé straně telefonního spojení. Jenže já v tu chvíli měla ze všeho největší chuť si užívat a konečně dělat věci, které jsem několik let odkládala a odsouvala. Ze všeho nejdřív jsem si půjčila několik skvělých knih o osobním rozvoji. A pak jsem se procházela po světě, očuchávala šeříky připomínající zřejmě každému mému vrstevníkovi dny oslav poválečného osvobození a říkala jsem si, jak dlouho jsem tohle všechno nevnímala. Jak dlouho jsem se neradovala z vůně kvetoucích jasmínů a čerstvě posekané trávy. Celé odpoledne jsem strávila v parku na dece tlacháním s kamarádem a všechno mi připadalo tak jedinečné. Jako by se najednou vrátil vesmír na svoje místo a já zase věděla, proč tu jsem. Můj prožitek téhle čiré existence a radosti byl klíčovým prvkem všeho dalšího dění.

Ani sluneční dny však nezabránily nástupu něčeho, co bylo nevyhnutelnou reflexí na náladu mého okolí a rodičů po té, co se vysokoškolsky vzdělaná bezdětná dcera ve třiceti letech ocitne najednou bez práce. A ještě navíc ve zkušební době. Inu, co naděláte, když vás bližní častují takřka každý den frázemi typu: „To tě asi hned tak někde nevezmou.“ V hitparádě povzbudivých výroků se umístily i další velice úspěšné věty: „Ty ještě nemáš novou práci?“ nebo „To si nevybereš, ono to všude stojí za houby.“ Ovšem myslím, že vítězem celé snahy o hledání podpory byla věta, kterou trefně poznamenal táta u oběda v reakci na mé optimistické prohlášení, že jsem přeci šikovná, chytrá a tak snad něco najdu. Ona věta zněla: „Víš, když já mám pocit, že vlastně vůbec nic neumíš.“

Nu ano, studovala jsem imunologii a biologii. Po studiích mě nenapadlo nic lepšího, než věnovat několik z hlediska pracovní praxe velice důležitých let společné budovatelské lopotě se svým tehdejším manželem. Až teprve po svém odchodu od něj, kdy jsem si začala hledat práci na vlastní pěst, jsem sbírala také své první pracovní zkušenosti v tržním prostředí. Po několika kratších zkušenostech v reklamních agenturách a vesměs malých českých firmách jsem měla příležitost skutečně postavit vlastníma rukama něco, co z mého pohledu tehdy stálo za snažení a takřka nadlidské úsilí. Říkejme tomu třeba PROJEKT. A říkejme této práci oficiální zaměstnání, protože kromě něj jsem ještě po vzoru svojí mámy ve volném čase dělala další práci, kterou sice nikdo z mého okolí nepovažoval za normální zaměstnání, ale ve své podstatě to bylo to jediné, co mi dávalo sílu a energii, když nic jiného nefungovalo. Původně se jednalo o „hopsání“, jak se tomu nadneseně v naší rodině říkalo. Postupem času se z této aktivity vyvinulo učení jógy, které mi umožňovalo se pravidelně potkávat s lidmi, pro něž měla moje práce praktický přínos v každodenním životě.

Ale tahle ani jiná práce na úrovni těla, mysli a nedej bože snad ještě duševna neměla pohledem mého otce pražádný smysl. Ono totiž, abyste rozuměli ještě lépe, tatínek je perfektním programátorem specialistou a pro něj co lze zalgorytmizovat, naprogramovat či smontovat, to se počítá. Psychologie není příliš exaktní neboť sama lidská mysl jaksi není v představách mého otce žádnou hmotnou materií. Nelze jí rozmělnit na atomy a opět složit podle návodu. Je pravdou, že se v posledních letech i do naší rodiny vetřelo jakési podezření, že když tělo volá o pomoc, může za to zřejmě stres. Ale protože je stres pro generaci mých rodičů přibližně stejně nehmotná a tudíž velmi nesnadno „odmontovatelná“ substance jako mysl, brávaly debaty na toto téma občas i zarputile bojovný směr, který dělil diskutéry na ty, kteří „vědí“ a ty kteří „dokazují, že to jsou bláboly“.

„Čím se to tedy vlastně chceš živit? Nemyslíš, že takovýchhle chytráků s pusami plnými řečí o pozitivním přístupu už je všude dost?“ říkala jsem si, že tohle opravdu není u nás někdy hanlivě nazývané „americké“ prostředí, kde možná dítě hází na baseballovém utkání tak, že by to skoro každý průměrný český rodič označil za naprosto nemožný výkon, ale pro americké rodiče je synek prostě hvězda. Ze zcela pochopitelných důvodů mi bylo nelehko. Ať už jsem argumentovala či ne, postupně jsem si začínala uvědomovat svůj obrovský strach. Strach, že neobstojím, že zklamu, že žádnou práci nenajdu a že nebude z čeho žít.

Několik dalších dní jsem strávila snahou o četbu a inzerováním pracovních dovedností a předpokladů své skvělé maličkosti po všech možných serverech s nabídkami práce, abych alespoň trochu ulevila tlaku výčitek svědomí. Přeci každý normální člověk má normální práci. Chvílemi jsem se radovala a chvílemi to nebylo až tak dobré. Pravidelně jsem se pokoušela chodit ven, to pomáhalo. Ono uprostřed našeho malého lesíku mě vždycky něco napadlo. A tak mi vlastně jednoho odpoledne došlo, že by možná pro začátek stačilo získat kontrolu nad tímhle svým strachem. To on mě paralyzuje. Svým rozmachováním se v mé mysli si usurpuje mou koncentraci a nedovoluje mi pracovat ani se radovat. Co je vlastně zač tenhle strach?

„Kým jsi?“, začala jsem se ptát. Nedalo mi to a opětovně jsem jej atakovala vždy, když se objevil. A trpělivě jsem čekala na odpověď. Každý další krok byl těžší, protože mi strach svazoval nohy. Strach z každého dalšího kroku. Strach z dalšího nádechu. A pak mi to došlo. Je to strach ze života.

Tohle zjištění mnou hluboce otřáslo. Všechny ty řeči a obavy přeci nemohou v reálném životě způsobit, že nebudu žít. Že přestanu existovat. Ani nedostatek peněz a moje finanční nesolventnost vůči úřadům sama o sobě přeci nemůže způsobit, že se mi zastaví srdce a že přestanu dýchat. Je možné, že nezaplatím bance peníze, které jsem si půjčila na vzdělání. Je možné, že budu mít vážné finanční obtíže a budu se z toho několik let vzpamatovávat. Je možné, že budu muset dělat na chvíli úplně jednoduchou práci někde mezi lidmi a budu prostě jen tak živořit. Ale nic z toho mě samo o sobě nemůže připravit o právo na existenci samotnou. Jednoduše to prostě není možné. Uvědomila jsem si prostotu a trivialitu svého zjištění a najednou jako by se rozpustil betonový blok v okolí mého břicha.

Pamatuji si, že tam někde se přede mnou vynořila nádherně znějící mantra: „ŽIVOT JE BEZPEČNÉ MÍSTO PRO EXISTENCI.“

Jako bych cítila to pohlazení a bezpečné dlaně beroucí mě do náruče vždy, když se objevil znovu a znovu tenhle společností a dalšími vlivy uměle generovaný strach. Jako by najednou každý další krok byl o poznání bezpečnější. Ať se děje cokoli, stačí prostě jen dýchat. Stačí udělat další krok. Stačí teď tady vnímat, že to jde. Nemusíš porcovat a sníst celého slona najednou. Když je život najednou neočekávané těžký, začni od něčeho, co jde samo po maličkých soustech.

NÁDECH – VÝDECH – Vida, jde to samo.

Několikrát si zopakuj větu „ŽIVOT JE BEZPEČNÉ MÍSTO PRO EXISTENCI.“

Kde jinde by mělo být bezpečnější místo pro existenci než uprostřed samotného života?

Kde jinde máme příležitost skutečně být a uvědomit si jednoduchost bytí?

Opakuj ji tak často, kolikrát je to potřeba a vnímej, jak na tebe působí.

Začni pomalu věřit ve smysl života jako takový.

První týdny bylo třeba dýchat opravdu zhluboka. Ano, i desetkrát jsem si opakovala tuhle mantru a znova se vracela k tomu, že moje srdce bije a že dýchám. Bezpečný. Dech je bezpečný. Krok je bezpečný. I ten další.

A pak jsem si v autobuse uvědomila, že už to stačí jen jednou či dvakrát. Najednou to byl jen velice dobře kontrolovatelný strach. A to navzdory skutečnosti, že stále žádná práce nebyla v dosahu. Ale moje mysl byla plná tvořivé energie a síly, která začínala pozvolna formovat realitu do celků, které se měly stát součástí základů pro realizaci mých vizí. Prvním krokem na téhle cestě bylo zvládnutí strachu, který paralyzoval celou moji bytost na cestě vpřed. První velký krok. První dovednost práce ve spletitém labyrintu podstaty mé mysli. První mantra.

DALŠÍ  Naši vnitřní kritici | Recenze knihy: Cesta ke štěstí v práci